...možná to začíná jako pohádka, ale spíš někde z dáli zaznívá umíráček. Vidím, slyším a utvářím si názor, že možná bude pravdy trochu na každém šprochu...
...že opravdu vše nasvědčuje tomu, že po Čecháčcích bude veta. Původní obyvatelé nebudou existovat natož národnosti...
Čím víc vnímám dění okolo sebe, tím větší obavy mám z toho, že za nějakých sto let už Česká republika nebude vůbec existovat. Což o to, já taky ne, ale představa toho, že zanikne národ, který něco znamenal a něco dokázal není zrovna příjemná.
Je všeobecně známo, že Karel IV. - otec vlasti, se zasloužil o rozkvět naší vlasti a vytvořil a prosadil na tu dobu tak úchvatné věci, co přetrvali do dnešních dní...
Ptám se sama sebe, zda přežijí dalších alespoň sto let?
Když tak přemýšlím o tom, co vše jsme prodali cizincům (vodní zdroje, pivovary, hutě, sklárny) nejsem si jistá, zda Karlštejn je ještě v rukou státu, natož Karlův most či Karlova univerzita.
Když projíždím naší krajinou, která už dávno neoplývá plodinami, jež stačili k obživě národa, stejně jako neoplývá hospodářskými zvířaty, které taktéž stačila pokrývat jídelníček, je mi docela ouzko. Fotovoltaiek se asi nenajíme. Když vidím ty rozpadlé bývalé velkochovy, zaniklé drůbežárny a pak kupuji, sice hezky balené, maso chované v Irsku, poražené v Irsku a zabalené v Irsku a uvědomím si, že vajíčka k nám docestovala minimálně přes půl Evropy, je mi tak nějak šoufle.
Asi jsem hloupá, ale ptám se, proč dovážíme z dálky něco, co jsme měli za humny, ne-li přímo ve městě? Proč najednou potraviny chutnají jinak, proč se chovají jinak? Proč maso dávno nemá chuť masa a je plné tekutiny? (Silně pochybuji, že jen obyčejné vody.) Proč už mléko neskejsne? Proč chleba zplesniví už druhý den? Proč rohlíky druhý den neukousnete a máte pocit, že máte v ústech gumu?
Ano, je pravda, že obchody jsou plné zboží...ale ve finále poznáte, že vše je na jedno brdo. Má to jen jiný obal. Projděte někdy řadou okolo třeba jogurtů nebo sušenek nebo tavených sýrů...Ve finále stejnak kupujete jeden druh jogurtů, jeden druh sušenek a jeden druh tavených sýrů...
K čemu nám jsou všechny ty hyper super obchoďáky na okrajích měst, když my, starší generace už téměř tři desetiletí nosíme chuťové vzpomínky na nenapodobitelné pochoutky... Máme s čím porovnávat a hledáme zapomenuté chutě.
Proč jsme si nezachovali to své?
To naše?
To české a moravské?
Proč si necháváme někým mluvit do toho, zda máme či nemáme, smíme či nesmíme dělat zabíjačky a vyrábět syrečky? Co je komu do toho? Diktujeme snad mi někomu, co má jíst, jak má pěstovat citróny nebo olivy? Nutíme někoho, aby dělal reformy u nich ve školství a ve zdravotnictví?
Nechali jsme se zatáhnout do něčeho, co nás jako národ smete a jací budeme?
Kde budeme?
Čím budeme?
Budeme ???
Uvědomujeme si to vůbec?
Uvědomujeme si, že jsme pozlátko konzumu a vysněný "blahobyt" vyměnili za odkaz našich dědů a pradědů, kteří se vlastními mozoly zasloužili o rozkvět vlasti, která vždy v Evropě měla své jméno.
Uvědomujeme si, že naše vlast, byť maličká, měla své velikány uznávané ve světě?
A co rčení o zlatých českých ručičkách?
Řemesla se už neučí, protože se vše dá koupit a po použití zahodit. Zanikají mlýny, pekárny a dováží se odkud si cosi, co se nabízí jako mouka...Vše se globalizuje - na co místní oděvní průmysl, když jsou zde rozvojové země...
Ten, kdo se snaží podnikat, byť v malém v jakémkoliv oboru v regionálním měřítku mívá potyčky s úředním šimlem...
Kolikrát mám sto chutí říci: "Do hajzlu se vším: byli jsme prosperující a soběstačný státeček. Byli jsme malý státeček, ale konkurence schopný. Proč najednou (já vím, že to není najednou) klopíme uši a stahujeme ocas a chováme se jako poslušní pejsci na vodítku, které občas někdo podrbe za uchem nebo jim hodí nějaký pamlsek...
Kam se poděla hrdost českého národa?
Zajímá mě, zda máme ještě šanci být zase národem, který si zasluhoval uznání a to nejenom proto, že jsme v srdci Evropy.
Jsme stále srdcem Evropy.
S trochou nadsázky bych řekla, že srdce Evropy je ale už dávno napojené na přístrojích...
