Jak to vnímám já: K čemu jsou jim titule, když maj prázdný kebule?

Považte, že dneska prý bude vláda projednávat Koncepci občanského vzdělávání v České republice. A nebýt včerejšího  komentáře Václava Klause ml.  na portálu Novinky. cz, neměla bych o tom ani tušení.

Jasně, že jsem si komentář s názvem Vymývání mozků dětem na školách – přede dveřmi, přečetla a co víc, zahloubala jsem se i do čtení diskuze.

Samo sebou, ani mě článek nenechal zcela chladnou a přemýšlela jsem v čem se asi lišilo a liší vzdělávání  napříč generacemi.

Tak já třeba zahájila povinnou školní docházku v době okupace v roce 1969. Tanky ve městě si tak nějak nepamatuji, ale první školní den, se slabikářem a Říkankami pro malé čtenáře, ano. Během těch devíti let povinné školní docházky (jen tak mimochodem, žehlila jsem při pořadu Všechnopárty, kdy herec Jaroslav Dušek zpochybnil ten název – povinná školní docházka, která neříká nic o vzdělávání, jen o tom, že máme povinně chodit do školy? Když už se tedy vláda zabývá vzděláváním, neměla by právě uzákonit to, že je povinné vzdělávání a nikoliv docházka?) jsem poznala několik dobrých, až opravdu výtečných či z mého pohledu naopak  nezáživných či frustrovaných učitelů. Někdy jsem se divila, proč ti lidi vůbec učí?  A samo sebou jsem  taky poznala  hodně spolužáků. Domnívám se s ohlédnutím zpět, že tehdy v sedmdesátých letech, jsme  základy dostali velmi slušné a to hlavně s ohledem na to, že se ministři na Ministerstvu školství nestřídali jak apoštolové na Orloji. Bez ohledu na politické šarvátky jsme všichni v těch osmdesátých letech měli na čem pokračovat a protože byl jednotný vyučující systém od Aše až do Košic a mohly osnovy vyšperkovat jen vyučující. Dodnes s láskou vzpomínám na chemikářku na druhém stupni základní školy, ale i na učitelku češtiny v páté třídě. To byly osobnosti.  Na druhém stupni jsem díky věčně podrážděné matematikářce, která trhala sešity za přetažení nalajnovaného kraje ztratila zájem o matematiku a s chutí bych asi přetrhla matematikářku! Takhle tedy ne!.  Podle mého  školní osnovy jsou jen obsahem toho, co má vyučující žákům předat, ale jen málokterý učitel si najde přístup ke každému z žáků.  A málokterý učitel umí učit. Kde je tedy chyba?

V osmdesátých letech neexistovalo, aby se někdo, kdo byl hodnocen stupněm 4, dostal na střední školu. Oni to měli těžké i trojkaři, kteří sem tam na nějakou tu střední školu pronikli, ale stálo je to hodně úsilí. No jasně, že si někdo rejpne, že zná i takové ty dobře zapsané synáčky a dcerušky kádrů, co nevynikali a přesto odpromovali – korupce  byla je a bude – o tom žádná.

Naštěstí jich nebyl mnoho.  

V dnešní době je známo, že inteligence Evropanů klesá a přesto jich má čím dál více titul anebo rovnou několik titulů. Titul  - jako titul  - a nikdo nezkoumá, zda ho získal na škole s prestiží, či zda si jen zaplatil vysoké školné a občas odevzal  „nějakou diplomovou práci". To až s poslední  šarádou při výměně ministrů na ministerstvech vychází najevo, že není škola jako škola a že diplomová práce přeloženo do češtiny dneska znamená zvládat na počítači klávesové zkratky ctrl+c  a ctrl+v.  Jak snadné, že?

Nedá mi to nevzpomenout na K.H.Borovského, že: "Kdo si myslí, že se učí – ten je vlasti chlouba. Kdo si myslí, že vše umí – ten je velkej trouba!"

V době kdy je "in" jen lajkování nesmyslů na sociálních sítí a vzhlížení k přiblblým videím na Streemu je těžké chtít po někom, aby si přinesl knihu z knihovny a udělal z ní výtah, že?. Vaše dítko, byť mu ze začátku vyprávíte a čtete ty pohádky, takže ví, jak kniha vypadá, stejně převálcuje životní styl vrstevníků. A co hůř,  leckdy ještě s němým údivem žasnete s čím dítko přišlo ze školy, co jim učitelé vykládají. Těžko pak posoudit, zda to jsou jen domněnky či úvahy vyučujícího nebo osnovy, díky nimž  dítko nabírá moudrost. S údivem posloucháte jak je dětem vysvětlována současná politická situace s ohledem na uprchlickou krizi, aby jste vzápětí zjistili, že to samé dítko, které vás poučuje, jak musíme být "in", neumí rozdělit věc na třetinu. Když mu řeknete, že je někde dvacetiprocentní sleva neumí z hlavy vypočítat, kolik to je. Chtějte po takovém dítku, aby vám  z hlavy sečetlo, kolik jste za ten den utratili – bude se sápat po kalkulačce v mobilu. A to nemluvím o jiných naprosto logických věcech a už vůbec nechtějte po teenagerovi, aby vám pomohl něco v dílně neb nerozezná kleště od kladiva a mladé dámy v životě neviděly jehlu na šití. Vyjimky jistě existují, ale je jich jako šafránu.

Kdyby bylo na mě, asi bych se na tom dnešním jednání vlády hodně, ale opravdu hodně přimlouvala za to, aby se zase školní osnovy sjednotily. Taky bych se hodně přimlouvala za to, aby se do škol vrátily všechny ty dílny,  zahradničení, vaření, péče o dítě a hlavně, aby přibyl jeden velmi důležitý  předmět a sice:  výuka k finanční gramotnosti. Klidně by mohl začínat už v šesté třídě.

Domnívám se, že víc než  řešit s dětmi ve školách uprchlickou krizi, je třeba řešit už s dětmi na základní škole, že se platí nájem  a služby za byt a že den výplaty (nebo u někoho den pobírání dávek) neznamená ten den si nakoupit vše, co se mi líbí… Mnohé tyhle vědomosti z rodin nemají.

Byla bych pro to, vrátit zpět do škol všechny praktické výuky a co víc rozšířit je. Nepropagoval už učitel národů J. A. Komenský: škola hrou? Z mého pohledu se mají děti ve škole naučit, jak obstát v životě? Ne všichni  se budou jednou živit (a teď se mi rýmuje) hubou.