Jak to vnímám já: Jak se obléci do divadla?

Tak jsem si po mnoha letech (možná po více jak desetil) řekla, že bych mohla na nějaké to divadlo. Ne, že bych se já do nějakého kameného divadla vypravila, ale proč nezajít do Kulturního domu, když herci až z Prahy přijedou až k nám...

Jo, panečku divadlo na malém městě!  To je kapitola sama pro sebe. A co teprve pražáci, žádní ochotníci. To bude chtít hodit se do gala.

Tak nějak podvědomně v sobě mám to, že do divadla se chodí v gala oblečení. Mé bývalé kolegyně, co jezdily na předplatné do divadla, ctily to, že na divadelní představení oblékaly "malé černé".  To, že jdu na divadlo jsem věděla asi měsíc, minimálně ovšem od doby, co jsem měla pořízenou vstupenku. Povedlo se mi na poslední chvíli objednat se na týž den ke kadeřnici. Vlasy jsem měla dlouhé, přerostlé, věčně seplé ve skřipci a to přeci nejde jít za "nóbl dámu" se skřipcem ve vlasech, jako když vylezu z vany. A tak došlo na zkracování. Samozřejmě i na přeliv - léto zase předvedlo svůj um a mé vlasy byly barevnější než stromová alej na podzim. Takže sjednotit barvu a zkrátit - znělo mé zadání. Bylo mi samozřejmě trochu líto, že jsem tak dlouho čekala na dlouhé vlasy a najednou budou zase na ramena, ale co se dá dělat?

Domů jsem se dovlekla s novou hlavou (nikdo si toho nevšiml), nákupem (obsah tašky zajímal věčně hladové dítě) a ihned jsem stoupla k plotně. Normálně bych sepnula vlasy do skřipce, ale "Toť tak, takovou drahotu, abych to hned zničila" a v potu tváře jsem vařila zelnici a pekla cuketovou slanou buchtu.

"Je to holka dobrý, furt máš ještě hodinu a půl" , říkala jsem si když polívka probublávala a cukeťák se pekl a já koukla na kuchyňské hodiny.

Když jsem pak zdolala haldu nádobí a nebylo poznat, kdo je mokrý více, jestli já nebo ty talíře a hrnce, stále jsem ještě měla skoro hodinu času.

"Času dost! Nepanikař! Zvládáš to!" utěšovala jsem sama sebe, aby se mi ze stresování nerozjela migréna a abych místo divadla neodpadla s mokrým hadrem na hlavě. Když jsem pak pozřela poslední sousto polévky a uklidila ze stolu, vlítla jsem do koupelny, že si umyji, alespoň zpocený obličej, abych si mohla nový obličej hodit na ten starý - vanu bych fakt už nestíhala. Jukla jsem do zrcadla. Kdyby mě tak viděla kadeřnice? Takovou dobu se s tím fénovala a já z vlasů měla potem slepené proužky a účes byl ten tam.

"Čtyřicet minut do plánovaného odchodu - klídek! Dej si ještě na uklidněnou kávu a namaluj si ten ksicht," utěšovala jsem se pohledem do zrcátka a střídavým pohledem na hodiny, "do kulturáku to máš 5 minut chůze, stačí, když vyjdeš ve čtvrt, když to v půl osmé začíná a stále budeš mít dost času..."

Uvařila jsem si kávu a vzala tužku na oči, řasenku a obličej byl namalovaný. Káva ovšem ještě stále vařící. Oblékla jsem si černé punčochy, společenské krátké šaty - vínovočerné barvy, došla jsem profénovat mokré vlasy. Pohledem  do zrcadla jsem se ujistila, že už jsem "za dámu". Pravda, výstřih na šatech, které jsem si zhotovila někdy koncem jara a ještě jsem je neměla na sobě, byl trochu odvážnější, ale co? Jsou to společenské šaty. Nasadila jsem decentní bižu náhrdelníček a náušničky, dopila ještě né úplně vychladlou kávu (piji jí skoro ledovou), cákla na sebe nějaký parfém,  strčila jsem do černého  psaníčka: mobil, vstupenku, klíče od bytu a kapesník, obula jsem si černé lodičky a přes šaty jsem si oblékla dlouhý baloňák.

"Jo je to dobrý! Můžeš vyrazit na divadlo!" Ujistila jsem se naposledy pohledem v zrcadle, že odpovídám tomu být vhodně oblečená a upravená. 

A vyrazila jsem.

Stihla jsem to!

Tak málo jsem měla času a stihla jsem to! 

Pochválila jsem se za ten odpolední maraton neb jak známo, nikdo jiný tak neučiní...

Přicházela jsem s velmi dobrým pocitem a s pýchou na sebe sama, jak jsem to všechno krásně zvládla ke Kulturnímu domu. Vžila jsem se do pocitu Popelky, co jde na ples...

Bylo vidět, že od parkoviště a z města  už přicházejí lidé. Jdu akorát. Byla jsem na sebe tak pyšná! Když jsem přicházela blíž, zjistila jsem, že jdu akorát...

..... akorát ale poněkud nastrojená.

Zblízka jsem zjistila, že všichni jsou tak nějak normálně, běžně každodenně oblečení.

"Jdu dobře na divadlo?" Ptala jsem se sama sebe a připadala jsem si jak Renée Zellweger ve filmu Deník Bridget Jonesové, když přišla za zajíčka s bambulkou na zadečku. Tak bambulku na zadečku jsem fakt neměla, ale pocit stejné trapnosti ano.

Houby jako Popelka. Připadala jsem si jako idiot.

Přede mnou šel pán v kostkovaných kraťasech, paní v riflích. Běžné byly mikiny s nápisy. Jen postarší dámy postávaly v hloučcích oblečené v tmavých kalhotech.

Asi jsem tu blbě!

Zčervenala jsem víc, než vínový podklad mých šatů.

Ne jsem tu dobře, ale blbě oblečená!

Asi jsem to dnešní divadlo pojala moc nóbl.

S pocitem strašné hamby jsem si sundala  baloňák a vešla jsem do naštěstí  ještě málo zaplněného sálu. Vypadalo to jako když Jaruš Hanušová v pořadu Možná přijde i kouzelník pronesla onu větu: "Právě jsem si odskočila od plotny". Jenomže s tím rozdílem, že já u té plotny ještě před pár minutami stála.

Už to nikdy neudělám. Tedy to, že za kultůrou na malém městě půjdu "za dámu". Připadala jsem si jako největší exot. Byl to pro mě nepředstavitelný trapas.

          Až půjdu zase někdy (za deset let) na divadlo do Kulturního domu, ani mě nenapadne pojmout to jako událost, na kterou se vhodně obleču, natáhnu černé tesilky a splynu s davem...

Divadelní představení ovšem stálo za to. Pobavila jsem se. A o to tady šlo především. Příště milí umělci už oblečení neřeším...