Jak to vnímám já: O odpovědnosti...

Nevím jestli jste někdy zažili chování malých dětí třeba v dětském domově. Dětí, které se na vás nalepí jako mouchy na mucholapku a doslova vám visí na rtech a chtějí, aby jste si je pochovaly, pohladilly...

Tyhle děti jsou citově vyhladovělé...

Jsou malé a tak mají potřebu tělesného kontaktu větší...Vlastně největší.

Byla jsem holka po základní škole, když jsem prvně zašla s kamarádkou do dětského domova. Šla tam odnést nějaké věci jedné z tet, která byla kamarádkou její matky. Tu reakce dětí, které se na nás navěsily nezaskočila, protože je s tou tetou potkávaly na procházkách a vlastně se znaly.

Já z toho zážitku nemohla pomalu usnout. Malé děti se na mě věšely, ptaly se mě, zda jim budu dělat maminku, jestli jsem si pro ně přišla...

Bylo mi jich líto.

Bylo to m první setkání s dětmi v dětském domově.

Až mnohem později, s odstupem několika desítek let, jsem v rámci zaměstnání začala jezdit a chodit za dětmi z dětských domovů. Děti předškolního a mladšího školního věku své chování za ty roky nezměnily a já vždy měla pocit, že mám málo rukou a že nestihnu všem namalovat obrázky, všechny pohladit a se všemi si popovídat.

Opět jsem z každé takové návštěvy byla rozhozená. Rozhozená z toho, že jsem si najednou uvědomila, že to není vůbec žádná samozřejmost mít mámu, tátu a domov... Pro děti v rodinách je běžné, že tu je pohladí máma, tu táta, tu je k sobě přimáčkne babička nebo nějaká teta z rodiny...A děti v dětských domovech znají noční a denní tety...a občasné návštěvy...

Teď by pozorný čtenář mých blogů mohl vznést něco jako připomínku k tomu, že jem předčasem byla proti pěstounské péči  a že ta je lepší než dětský domov.

Tak pro ujasněnou: nebyla jsem proti pěstounské péči jako takové, ale jen proti pěstounské péči na dobu přechodnou, která je mimochodem dobře honorovaná. Ale budiž, když takový pěstoun má být připraven ze dne na den přijmout dítě, ať za to bere plat. Nějak stále nechápu, proč v pěstounské péči na dobu přechodnou bude dítě jen rok a pak zase v nějaké jiné rodině, protože v péči na přechodnou dobu může být jen rok. Pěstounskou péči pro dobu přechodnou já chápala jako dobu, kdy se rodič z důvodu nemoci nebo jiných okolností nemůže starat o dítě, ale počítá se s tím, že se zpět do své rodiny vrátí až pominou přechodné důvody,  proč se rodiče nemohli starat. Třeba matka samoživitelka, co nemá  jiné příbuzné a musí na operaci nebo do lázní nebo je třeba ve výkonu trestu. V tom bych opodstatnění pěstounské péče na dobu přechodnou spatřovala a rozhodně by to pro děti bylo lepší být v rodině, než jít do dětského domova. Ale mít v péči miminko a po roce ho dát do jiné rodiny...to jsem prostě nějak nepobrala! Stále si říkám, že to není správné, že takové miminko si vytvoří citovou vazbu k někomu, kdo ho za rok předá dál... Ale je to můj názor a zákony jsou jistě podloženy nějakými důvody, proč tomu tak musí být!

Příbuzenská pěstounské péče je taky něco jiného. To je taky to, co je často diskutované jako nepatřičně financované státem, když si vezmu do péče vnouče  nebo synovce (jehož rodiče žijí, nemají kde bydlet, nepracují a proto se nemůžou o své děti starat). Stále je to rodina a podle mě je správné, že se o dítě postará někdo z rodiny, aniž by za to byl placený státem.  Můj názor je, že tam by měli platit na dítě jeho rodiče a v případě, že takové dítě již rodiče nemá, měli by pěstouni být placeni státem. Jinak tuhle formu pěstounské péče já taky nějak nestrávila. Ale je to můj názor. Bývalo přeci běžné, že se rodina vždy starala o své děti z přízně, aniž by za to někdo požadoval od státu nějaké peníze. Mě osobně přijde divné, nechat si třeba od státu platit za to, že vychovávám vnouče od dcery, kterou jsem vychovat neuměla, ale když to zákony umožňují ...??? Hloupý kdo dává, hloupější, kdo nebere!

Samozřejmě smekám před všemi, co si vzali do pěstounské péče úplně cizí nepříbuzenské dítě (nebo sourozence), jen proto, aby mu (nebo jim) vytvořily domov, protože jim třeba už děti odrostly a oni mají potřebu se ještě o někoho starat. Tohle je totiž pěstounská péče tak, jak si jí já představuji: chci  vytvořit dětem domov, protože ještě na to mám sílu, možnosti i prostředky. Mám opuštěný dům, vlastní děti na studijích a chci, aby můj život měl  ještě smysl, abych se měla o koho starat.  Chci, aby dítě nebo děti poznaly, jaké to je mít domov. Sama to tak cítím a sama to tak chci. Není to ani ze soucitu, ani pro peníze...

Hodně se o tématu pěstounské péče v poslední době hovoř právě v souvisosti s penězi, s možností finančně se zaopatřit za to, že "vychovám státu děti" a ty nebudou muset být v dětských domovech.

No,

Často proto v této souvislosti přemýšlím o tom, zda by spíše nebylo lepší předejít tomu, aby děti v dětských domovech vůbec končily.

Honí se mi hlavou takové ty myšlenky, jako, že když chcete osvojit dítě nebo, když chcete dítě do pěstounské péče musíte projít psychologickými testy, zda jste schopní dítě vychovávat. A pak se jako pěstouni musíte povinně vzdělávat a jste pod dohledem úřadů...

Budoucí rodiče, ale nikdo netestuje, zda jsou schopní být rodiči, zda jsou schopni dítě vychovávat.  Nikdo je nenutí vzdělávat se. Přitom, když chcete jezdit autem taky musíte získat řidičák a povědomost o tom, jak se na silnici chovat, sledovat vyhlášky a nařízení.

Byla bych pro to, aby se  v základních školách vyučovala rodinná výuka, třeba už od první třídy. Aby si už i malé děti uvědomovaly, že pořídit si potomka, je závazek na celý život. Že dítě není štěně, které se, když mě přestane bavit, odloží do útulku.

Odpovědnost za lidi a za věci to je to, co z povahy lidí mizí...

Často si jen tak pro sebe přemýšlím , že víc než nějaká trojčlenka či propočet chemické rovnice by se děti na základních školách měly učit odpovědnosti. Měly by mít od útlého dětství povědomí o tom, co život přináší, že se oblečení, věci a potraviny koupí za peníze, co rodiče dostanou jako mzdu (nebo dávku), že ale z té mzdy (nebo dávky) musí (nebo by měli) platit i nájem a energie...

Z mého pohledu, je nejvyšší čas  začít ve škole už od útlého dětství vštěpovat dětem odpovědnost: za věci a za živé bytosti, právě s ohledem na to, že některé rodiny to ani svým potomkům předat nemohou, protože to sami neumí, nezažili anebo nechtějí...