Jak to vnímám já: ...a jak se říká?

Vracela jsem se z procházky ve městě, kde jsem prožila značnou část svého života. Šla jsem okolo jednoho marketu, z něhož vycházela babička, matka a dvě děti. Starší, už školní chlapec právě dostával lekci... Babička hudrovala a chlapec se bránil:

 "Ale vždyť jsem jak jsme přišli pozdravil..." bránil se klučina s otráveným výrazem. "Řek sem přece: Dobrý den!"

"To se říká, když někam vejdeš. Když odcházíš, tak se taky zdraví. " poučovala mladého babička a vlekla za ruku malou blonďatou slečnu, zatimco matka dětí tlačila naložený košík k autu.

Hoch se jen ušklíbl. 

Matka dětí mlčela! Situaci nijak nekomentovala.

Jen babička pokračovala ve výchovné lekci.

"Když někam přijdeš, pozdravíš: Dobrý den. Když odcházíš, řekneš: na-shle-da-nou, to už by si měl vědět..."

Matka od dětí dělala, že se jí to netýká, malá slečna vesele poskakovala a uchichtávala se a chlapec otáčel oči v sloup  (možná ale zrovna letělo letadlo). Já skupinku míjela a myslela jsem si své.

     Taky jsem bývala poučována jak zdravit a kdy zdravit a jak prosit a jak děkovat. A taky jsem to bojkotovala v pubertě - inu revolta. Vyléčil mě z ní  ale docela rychle jeden soused, když po ségře vzkázal našim, že mám asi něco s hlasivkami, když jsem ho nepozdravila.

No, jasně, že jsem to schytala, co si o sobě myslím.

Zkrátka stále mě bylo vštěpováno, že se mám chovat slušně.

Moji rodiče mohou být pyšní. Jsem slušně vychovaná:

Přijde mi samozřejmé někam přijít a pozdravit, odcházet a zase pozdravit. Zdravím, ať vlezu kam vlezu, abych nebyla jak ten "bulík", co neumí ani zabučet. Mám za ty roky výchovy vštěpeno to, že pozdravit je slušnost a odpovědět na pozdrav povinnost... Jenomže to se dneska nenosí. Pozdravím a odpovědi se nedočkám!

Když jsem byla o hodně mladší, potkávala jsem jednoho bývalého pana učitele, který už byl dávno v důchodu. Toho když jsem pozdravila, tak se zastavil, uklonil, smekl klobouk a pronesl: "Ruku líbám". Já si připadala jak ve filmu pro pamětníky. Byla to taková noblesa a mě jako cucákovi dělalo moc dobře, že se ten starý pán zastavil a smekl klobouk. Vůbec mi to nepřišlo staromódní.

Nebo když jsem míjela cestou do práce od jara do podzim zase jiného starého pána, co chodil na zahrádku, vždy když jsem ho pozdravila, on se pousmál, povytáhl obočí a popřál mi:"Dobré jitro  a krásný den". Pronesli jsme pár slov na téma počasí a zahrada a já pospíchala do práce...

Ale to bylo dávno...

Žiji v jiném městě a každé ráno chodím do práce. Potkávám  nebo míjím spoustu lidí, dnes a denně. V domě, kde bydlím nebo v zaměstnání zdravím většinou jako první každého, ač už bych asi měla být zdravena já. Jednak proto, že jsem žena a pak taky už mi dávno není ani třicet pět... Přesto skoro vždy zdravím první. I cizí lidi. Pozdravím v obchodě, ve vlaku, v autobuse vždy jako první a pak taky já jsem ten, kdo přichází a odchází. Je to slušnost a to bez ohledu na to, že zdravím ty o generaci mladší. Pozdravím ale odpovědi se málokdy dočkám.  Všimla jsem si, že spousta lidí vůbec nezdraví.

Asi se to už neučí.

Myslím zdravit.

Nebo odpovědět na pozdrav.

Ale vyjímky existují - to zase ano.

         Vzpomněla jsem si při tomto mém psaní na vtip, jak velmi stará babička přistoupí do vlaku, kde v kupé sedí tři výrostci a pozdraví je:

" Pozdrav pán Bůh."

Mladíci se začnou řechtat na celé kolo:

"Ale babi, pán Bůh není, nebyl a nebude..." 

Babička sedí a mlčí. A když  na následující stanici vystupuje pronese:

" A nyní mi mládenci polibte prdel. Ta je, byla a bude!"

Končím svou úvahu na téma pozdrav, který stejně jako úsměv nic nestojí.

Je zadarmo...

A dokáže potěšit...

Takže: všem svým čtenářům přeji dobré jitro, krásný den nebo hezký večer, eventuelně ještě možná: dobrou noc...

"