Jak to vnímám já: ne, nejsem tlustá! Jsem nemilovaná...

Já vím, že z mých úst (nebo pera či cvakotu klávesnice) je to už obehraná píseň, ale ráda bych se váhově poupravila směrem dolů. Marně! Není to o tom, že si dám dvakrát svíčkovou se šesti, to zase ne.

Já se přiznám:  jsem mlsalka.

Mě honí chutě.

Honí mě mlsná! A já nevím, co bych si v ten moment dala raději: zda sladké nebo slané nebo kyselé…?

Ovšem denní přísun sladkého prostě mít musím.

Nesladím.

Už léta ne.  Vypít sladké kafe. Brrrr. Jednou jsem si presso omylem osladila. No o byl takovej humus. Takže nee. Hořké kafe ani čaj mi nevadí. Neujíždím ani na zákuscích. Neříkám, že si je někdy nedám. Dám a ráda! Já ovšem musím mít čokoládu nebo nějakou malou sušenku, ačkoliv den nebo dva taky bez toho přísunu sladkého ustojím. Ale když mě chytne splín, když se něco nedaří, když mě  zkrátka s..e celej život …to je pak k uzoufání. To prostě ten pocit štěstí musí člověk do těla dostat jinak.To jedna čokoška nevyléčí...

No, dočetla jsem se, že prej na to pomáhá i živočišné objetí milující osoby. Objetí, pochopení a trochu pomazlení a depky jsou ty tam. Něco na tom, jářku, bude. Ono se poslední dobou o absenci dotyků  furt mluví a furt píše, a furt je to houby platné.

Tloušťka u žen souvisí s emocemi -  o tom žádná! Mám osobně vyzkoušeno!

No jo, ženské, a teď po pravdě,  kterej chlap udělá to, že když se domu dovlečete obtěžkaná z práce igelitkama a naštvaná na klienty a potažmo i doma na ty své, že třeba něco neudělali, že vás vítá hned mezi dveřmi a téměř vrtí ocáskem jako domácí mazlíček a zašveholí:

„Pojď sem ty moje lásko. Jak jsi se měla? Odpočiň si, já ti udělám kávičku, namasíruji chodidla, pak si popovídáme a uvidíš, že bude  zase fajn. Tady si doma a v bezpečí. Já tě ochráním…“

Áááách

To by holky bylo, co?

A kdyby ještě partner udělal večeři a po vaření vše v kuchyni  i uklidil a večer při světle svíček jste si otevřeli vínko…a potom něžné objeti... Hned by byl ten ošklivý svět mnohem krásnější, že?

Alou alou, přestaňme snít!

Smiřme se s tím, že  místo manžela gentlemana jako z prvorepublikových filmů, co nám sundá kabát, se odkudsi z útrob domu nebo bytu ozve:

„Čau, co bude k jídlu?“

Místo vítacího psa. manžela a dětí zjistíte, že se zase poblil pes, dítě rozedřelo zánovní rifle, druhé dostalo poznámku za nevhodné chování, došel jar na nádobí a zase kape vodovodní kohoutek v koupelně.  Do toho ještě nějaká ta upomínka, že musíte něco někde zaplatit a máte téměř vyluxovaný účet. Děs – běs!

No a co je dobré na nervy?

Jasně, že teď by mělo přijít to obejmutí. Ta útěcha. To povzbuzení od toho s kým tvoříte domácnost (sami sobě navzájem oporou v dobrém i zlém), že když nejde o život jde o h...o.  Místo toho vlítne do kuchyně jako mastnej papír do průvanu ten váš v opraném triku a vytahaných teplákách nebo v trenkách a ptá se na jídlo...

Uvaříte si kafe a rozbalíte velkou čokoládu, na kterou stěží najdete na kuchyňském stole místo.

Lahodná hmota se rozpouští v ústech a je vám tak blaze… a účtenky, rozervané rifle, poznámky, prudící šéfové a klienti, nepořádek v bytě jsou vám naprosto, ale naprosto ukradení:  odplouvají...

A vy slastně  vložíte do úst další kousek té sladké hmoty...

a pak další...

a další…

P.S. Pro některé mé čtenáře a kritiky neztěžuji si na svůj život.