Jak to vnímám já: Přežila jsem svojí první dopravní nehodu...

No jednou to přijít muselo. S podivem je, že se to nestalo dřív a potěšující je, že to odnesly jen plechy...

...ačkoliv co Vám budu popisovat.

Bourala jsem.

Poprvé v životě!

V ten moment, kdy k nárazu došlo jsem se zmohla jen na velmi jadrné zhodnocení situace. Nepropadla jsem ovšem panice a vzala mobil do ruky, že ohlásím nehodu. Už vím, co to je mít "vokno".  Já si nebyla schopna vzpomenout na telefonní číslo na policajty. Vybavila jsem si jen 150 a to vím, že jsou hasiči. Namačkala jsem tedy na displey 112 a úplně vzorově jsem nahlásila kde a k čemu došlo. Dispečer chtěl ujasnit lokalitu. Bylo to ve městě, které znám z dětství a mnoho mnoho let jsem v něm nebyla. Nedaleko tohoto města bydlela babička s dědou, takže já to město znala z dob mého dětství a je logické, že názvy ulic jsem neznala. Popsala jsem co mám po pravé ruce, co po levé ruce, jaké nákupní centrum jsem minula...Hlas na druhém konci se zeptal, zda při nehodě došlo k úniku kapalin nebo k nějkému zranění, uvedla jsem že ne, že jde jen o plechy. Bylo mi doporučeno setrvat  na příjmu a po spojení s policií doporučeno zůstat na místě a vyčkat příjezdu policistů...

...Má první nehoda. Nebudu zmatkovat! Natáhla jsem si v sedě za volantem výstražnou vestu neb budu muset z auta vystoupit do rušného provozu...

...čekala jsem...

...a najednou se to dostavilo.

Rozklepala jsem se jako osika. Kdyby na mě v tu chvíli někdo promluvil, asi bych i koktala. V žaludku jsem měla cukavku a stále jsem si říkala : " zachovej klid...nebudeš se přece hroutit kvůli pomačkaným plechům..."

Než se vyřídily všechny formality utekla skoro hodina a já už byla schopna usednout a volant a pokračovat dále v cestě a pak i absolvovat  více jak osmdesát kilometrů zpět...

Všechno je jednou poprvé a tak jsem si poprvé na vlastní triko zkusila jaké to je být přímým účastníkem dopravní nehody. 

Znám se, vím, že umím zmatkovat a jednat zbrkle, ale musím se pochválit neb situaci  po kolizi jsem zvládla úplně rutině, až na ten chvilkový třas. Samotnou mě udivilo, že jsem jednala docela běžně, jen jsem možná byla smutná, ale žádný hysterák, žádný pláč, žádný vztek. 

Skoro bych i řekla, jsem přijala skutečnost takovou, jak byla, že když nejde o život, jde o h...o. V tomto případě jen o plechy.

Všem řidičům a zejména řidičkám přeji v těchto tropických dnech, aby se jim kolize vyhýbali, provoz byl plynulý a když už dojde k nějakému karambolu, ať je to bez ztráty života.