Jak to vnímám já: ...ale matka Tereza už tady byla...

Je to docela neštěstí být v dnešní dravé době empatickým člověkem. A je docela bolestné pak zjistit, že se najdou tací, co této vlastnosti jen zneužijí...

...jojo, znáte to - takovou tu radu do života, před nikým se neponižuj a nad nikoho se nepovyšuj! Kdy já bych se se svým zjevem mohla nad někoho povyšovat? Prý jsem: "nezajímavá tuctová šedá myš" dozvěděla jsem se, když skončil před rokem vztah. Hmmm, tak jsem! Z toho si tak budu něco dělat? Tohle pro mě není důvod ke smutnění. Byť šedá myš, nemohla jsem být nepřehlédnutelná, neb jsem trochu narostla. Takže jsem se, ač to nebyl můj záměr, mohla nad někoho povyšovat. Já svou výšku ale chápala jako strategické řešení: viděla jsem dál a pak nemohla jsem se nikomu ztratit v davu...

Je pravdou, ale, že jsem nikdy neuměla "prodat", co znám, co umím, co dokáži a tím pádem jsem byla snadno využitelná... Když dneska vidím opovážlivost a troufalost některých lidí mám na sebe docela vztek!  

Ono být slušný a empatický už není ten správný artikl vhodný pro život. Byla jsem slušná, zastávala jsem nějaké morální zásady a dovolila jsem si v poslední dekádě života jediné: mít bez podmínek ráda jednoho chlapa a přijmout jeho dítě  zcela za své... Měl zpočátku pocit, že tím, že myslím i na své příbuzné ho asi nemám ráda dost. Jejda, byl vedle jak ta jedle, když mi vyčítal, že nemohu spasit svět a že Matka Tereza už tady byla...

Nakonec jsem musela spasit sama sebe. Dlouho mi trvalo, než jsem přišla na to, že vše, co  za poslední dva roky můj  bývalý partner dělal, vedlo k tomu, aby mě zošklivil a zesměšnil a ponížil v očích jeho syna, když se mě chtěl zbavit. Normálně by řekl: "hele, potřebuji něco s tebou probrat - náš vztah už nemá smysl..." Jasně, že bych bulela, jasně, že bych dělala scény. Ono to není jen tak opustit dítě, kterému skoro deset let děláte mámu. Ale obešlo by se to bez tyátru okolo, z kterého já ve finále měla vyjít jak nějaká bláznivka. Co si asi tak o mě to dítě nyní myslí? Co mu uchovávají v hlavě? Jaké vzpomínky na mě živí?

Má láska k dítěti nechtěla ani vidět natož slyšet o tom, že je čas to dítě opustit a zachovat mu tak hezké vzpomínky. To jsou ty vzorce chování: neopustíš, co jsi k sobě připoutal!

No, všechno zlé je k něčemu dobré. Rok se s rokem sešel a já aspoň vím, co už nikdy  v životě nechci! Já už aspoň vím, že jakmile budu mít pocit, že něco není dle mých představ, tak je to pravda a ne pocit.

Poučila jsem se v tom, že kdo si neváží mé laskavosti, mé empatie a mé oddanosti, ten si mě nezaslouží! A proč bych já měla být ta, co dává a nic nedostává?

Radím dobře a poradím ráda - pryč ze vztahu, kde slýcháte: "Obejmu tě, až já to tak budu cítit..." nebo "Pohladím tě až k tomu budu mít důvod..." případně "Nechválím, když je vše v pořádku nemusím chválit..." a za každou prkotinu si řekne o pochvalu! A kárat umí za každou blbost! A ty naivní výmluvy?

Takže tohle není o vztahu a o soužití. I u mě to bylo o využívání! O manipulaci! Radím - pryč, pryč - dokud je čas! 

Dneska už znám svojí hodnotu a ne každý je hoden toho, aby mohl být stále v mé blízkosti. To je dopřáno jen hodně specifickému okruhu lidí a ten okruh se nazývá rodina.

Moje rodina!

Rodina, ve které jsem skoro deset let jen sloužila jejich rozmarům, mě stejně nikdy nepřijala... A nepřijala by mě, ani kdybych se stavěla na hlavu a odpichovala ušima, protože já tehdy nerozluštila to, že jsem nebyla partnerkou, ale jen najatou chůvou a hospodyní. To, co jsem podvědomně cítila a vnímala bylo pravdou. Holou pravdou, kterou mi při rozchodu ten pán sdělil...

... Proto v tom vztahu bylo stále nějaké ale...

...logicky: jsem alergická, jak slyším "ale"!

"Ale" je záminka 1) pro lež, 2) pro odpor či nesouhlas...

Ve svém věku už nemám důvod se ponižovat, natož se povyšovat. A co se týče empatií - tak odcamcaď pocamcaď...protože jestli si někdo zaslouží pozornost, lásku a úctu jsem to na prvním místě já, pak členové mé rodiny ...a pak? Ano - matka Tereza už tu opravdu byla!

..