Když jsem si jednou posteskla kolegyni v práci, že tu poslední pubertu doma nedávám, přinesla mi text, který mě pobavil a jaksi uklidnil:

ve 4 letech: Máma ví všechno! 8 let: Máma ví hodně! 10 let: Máma neví všechno!

12 let: Máma neví nic! 14 let: Máma je nula! 16 let: Je z jiný doby!

25 let: Máma to možná ví! 35 let: Než se rozhodneme, zeptáme se mámy!

45 let: Ptám se sama sebe, co by si o tom máma myslela! 75 let: Jak ráda bych se na tohle zeptala mámy!

Tak hodně sil a hlavně úsměv to oni potřebují asi nejvíc...

Mám to asi takové lepší, puberťáci mne všichni "moji" bavili. Je pravda, že byli tak nějak normálně pubertální, normálně se bouřící a normálně rozčilující. A taky svým způsobem legrační a roztomilí.

Holky už jsou dospělé, Teenager věkem taky a rozumem se k tomu sune. Dneska mám kamarádky s dětmi v pubertě a ony prožívají tu dobu, kdy se z dítěte stane cosi neznámého...a říkám jim, ať se nebojí, že se to dítě, byť trochu jiné, zase vrátí.